Flákáníčko

17. dubna 2011 v 14:41 |  Novinky
Já vím, že se budu asi opakovat, ale poslední dobou nějak není o čem psát. Čas plyne úplně sám, ani nevím jak rychle. Za dva týdny tomu bude rok, co se mi narodila dcera a rok od toho, co jsem se rozhodla pro život bez partnera. Takže rok jsem vlastně sama? Skoro jo. Nevztah se nepočítá. A žádný vztah nemám.
Kolikrát si večer lehnu do postele a hlavou se mi honí stovky myšlenek a hned mě napadne, že bych to měla napsat na blog, ale že už je pozdě a udělám to ráno. A ráno už není čas a večer si zase lehnu a nic. Teda, ne že bych se přes ten den tolik nudila, že přemýšlím co napsat. Právě naopak. Mám toho tolik, že nevím co dřív. Moc práce a do toho stavba a dcera. A ten velký dům taky není žádná sranda. Ale bez něj by to taky nebyla žádná sranda.
Teď máme oslavové období, šestery narozeniny v rodině a to je dost zabíračka. Jak má člověk zhubnout, když se pořád jenom slaví?
Těším se na léto, na teplo a na dlouhé výlety a procházky. Navíc když bude vedro, nebudou vycházet z domu upíři a já budu moct v klidu procházet celým městem beze strachu že potkám někoho, koho potkat nechci. A bude to pohodička. Dcera už bude snad i chodit v létě, takže času bude ještě méně. I tak je ho málo. Ale já si to užívám. Moc. A mám se moc dobře. Nikdy mi nebylo lépe a nikdy jsem nebyla spokojenější a vyrovnanější, i když jsou tu pořád věci, které mě někdy děsí a kterých se bojím, pořád je mi fajn. A je to sluníčkem určitě :).
 

Páteční zmatená pohodička

11. března 2011 v 21:27 |  Novinky
Mám ráda páteční večery. Je to taková pohodička, teda, já si dělám z pátečních večerů pohodičku. Většinou je trávím s přítelem, ale dneska jsem jen s dcerou, která samozřejmě ještě pořád nespinká. Asi se mnou chce koukat na seriál, na který teď čekám. A při koukání budu uklízet. Mám ráda ten pocit, že mám doma uklizeno. Mám ráda tu chvíli, kdy si sednu v uklizeném bytečku do uklizeného čistého obýváku, dám si kafíčko a muffiny, které jsem dneska pekla. Jen tak sama sobě pro radost. Nemám komu péct a vařit, tak si aspoň čtyřikrát týdně pozvu na oběd tátu nebo ségru. Máma má bezjódovou dietu na dva měsíce, zase nic nejí. Ale tentokrát je to už naposled. Poslední léčba v květnu a pak se uvidí, jaký bude výsledek. Baví mě vařit, péct a uklízet. Všude chodím včas. Dávám si záležet na tom, jak vypadám, začala jsem držet dietu a cvičit, ale mám pocit, že o tom více mluvím, než to dodržuju. Poslední dobou hodně uvažuju o tom, kde nastal ten zlom a já začala žít. Pro vás všechny to byla samozřejmost. Vařit, uklízet, prát a vytírat. Pro mě to byla sakra těžká cesta. Ale jsem ráda, že žiju tak jak žiju. Že ŽIJU. A už budu vždycky jenom žít a třeba za pár let na sebe budu hrdá. Jsem na sebe hrdá už teď. Za pár měsíců to budou dva roky. Sama tomu nevěřím, jak to uteklo. Teď je mi už pár měsíců hodně dobře, žádné krize, žádné vzpomínání. Ale co až bude dceřin otec zase v dosahu? Už se to blíží. Volal mi a "sliboval" tedy vyhrožoval, že už za dva měsíce bude pravidelně jezdit. A to se mi nelíbí a bojím se toho. Bojím se toho, jak mě bude citově vydírat a tyranizovat. Mám teď toho v hlavě hrozně moc, nevím co dřív psát nebo nad čím dřív uvažovat a tak to tady jen tak bezmyšlenkovitě házím.

Zmatená

4. února 2011 v 1:21 |  Novinky
Zase jsem se dlouho neozvala, protože jsem poslední dny celkem zmatená, neměla jsem ani chuť se vypisovat, protože nějak nevím z jaké strany to vzít.
Co se týče mých vztahových problémů, ty rostou víc a víc, čím víc je ten "vztah" vztahem. Obávám se, že tohle byla ta nejzmatenější věta, kterou jsem kdy napsala :D. Takže tak, prostě to pokračuje dál a já si ho pomalu pouštím do mého soukromí. Je to pro mě zatím těžké, je hrozně hodný, takový medvídek míšánek (termín mojí mámy) a já ho nechci odehnat, ale nechci mu lhát a tak si to raději s ním demokraticky vyříkám. Aby měly obě strany jasno. Je to skoro jako obchod. Děs. Nevím, jak se přepnout na režim cítit. Celkem by se mi to hodilo. Ne, že bych nic necítila, jen jsem natolik zklamaná ze všech předchozích vztahů, že jsem opatrná. Jsem zvyklá na vzorec dát najevo cit = použije to proti mě. Takže vypadám jako ledová královna. A to na druhou stranu taky nechci. Hraju si s ním? Nechci. Chci mít nad ním převahu? Nechci. Tak proč to dělám?
Vídáme se teď častěji a častěji. Vlastně tento týden to zítra bude už po třetí.
A malá ho zbožňuje. Už plánuje, jak budeme jezdit na výlety a pořád o ní mluví. Je to přece přesně to, co jsem chtěla. Tak proč o tom pořád přemýšlím?
 


Kdo je víc?

20. ledna 2011 v 0:24 |  Novinky
Přála bych vám vidět, jak se o hodinu později, než bylo v plánu, "ženu" na třiceticentimetrových podpatcích do kopce a z kopce, před sebou tlačím kočár. Musela jsem být rozdhodně sexy, když jsem konečně dorazila na místo, uřícená, upocená a udýchaná. Malá samozřejmě sladce spinkala. No kdo ví, kdo byl více sexy. On přišel s igelitkou... V té igelitce měl svačinu. Hmm. Kde jen sehnat někoho víc... jak to říct, aby to neznělo snobsky a rozmazleně? Nebo je to normální a jen mě to nepřijde zrovna vhodné? Já vypadala samozřejmě dokonale, to si troufám tvrdit, protože jsem prošla před odchodem velmi přísnou kontrolou :D.
Ale, jak jste jistě pochopili, opět jsem nedala na první dojem a OPĚT to vypadá jako další propadák. Zatím to vypadá, že mám celkem funkční čidlo na sbírání informací o protějšku a dělení to na plusy a mínusy. Jen mám už roky porouchaný kabel, který vede ke zdravému rozumu. Jenže tohle nevypadá na žádného hajzlíka, na žádného negramotného idiota, vlastně na živočišný druh, který hážu do kategorie TRAGÉD. No vlastně něco jako já.

Btw. jestli to někoho zajímá, z té cesty mám ještě teď dokrvava odřené nohy a boty leží v koutě.

Krátké dny

11. ledna 2011 v 0:32 |  Novinky
Občas, když zabrousím na blog, tak si říkám, jo, super, zase budu psát, jsem plná nápadů a chuti psát. A pak si rozkliknu NOVÝ ČLÁNEK a pustoprázdno v hlavě. Vlastně toho v té hlavě mám tolik, že z toho nedám dohromady nic moc :).
Je toho teď tak nějak moc, do ničeho se mi nechce a nic nestíhám. Na jednu stranu chci nastoupit na školu už příští rok a na druhou stranu se mi do toho nechce. Špatně snáším změny a tohle by asi byl moc velký stres. I tak vlastně nic nestíhám. Dcera měla osm měsíců, leze rychle jak drak, staví se o všechno, co jí přijde do cesty, okusuje všechno dvěma zoubečkama a to teda pořádně bolí. Živé dítě není jako to, co se vám narodí v The Sims :D. Stejně jako zařizování bytu není taková pohoda, tam stačí stisknout dvě klávesy, ve skutečnosti je to větší dřina. Vstávání v noci po dvou hodinách dá taky celkem zabrat, do toho si ještě hodit školu, to je na oběšení. Ale když půjde kamarádka, tak já taky. No co, zkusím a uvidím. A to ještě nevím, kdo za mě udělá řidičák nebo kdo mě bude vozit :D. I tak spím okolo pěti hodin denně, kdyby nebyl facebook, spím i osm, dost vážně uvažuju o zrušení. Začínám být dost úzkostlivá ohledně soukromí. A na facebooku ho moc není....

Další články


Kam dál