Listopad 2009

Sebedestruktivní nespavost

30. listopadu 2009 v 11:19 Novinky
Nekonalo se nic z plánovaného. Nepřijel. Neozval se. Nakonec jsme se v noci přes mobil do krve pohádali a já jsem zjistila, že se s ním nedokážu rozejít. A on prostě ví, jak na mě. Druhý den jsme se usmířili a já jsem si opět potvrdila, jak moc jsem neschopná myslet rozumem. Celý víkend jsme se zase nevyspala, ale unavená nejsem. Taky jsem přišla na něco nového. Čím více se přes den unavím, tím méně v noci spím. Dneska mám v plánu další celoodpolední túru po městě. Napřed oběd u prarodičů, pak nákupy. Chci si koupit nějaký spací čaj. Třeba mi to pomůže. Vždycky mi na spaní pomáhaly jedny určité bylinky, ale tenhle způsob už dlouho nepraktikuju... A pak si taky musím koupit horu kotníkových ponožek, protože mi začínají otékat nohy a všechny ponožky mě tlačí. Samozřejmě, že prošmejdím všechny obchody v našem malém dvacetitisícovém městě a padnu únavou ještě než mi skončí vycházky. Ale ouha. Sotva co se doplazím z posledních sil do postele, únava ze mě spadne a zase mám spoustu energie. Dělala jsem spoustu výzkumů, co mě uspí a neuspělo nic, kromě prášků na spaní. A z mlíka zvracím:-). Ale od toho, co jsem celé vycházky venku, se cítím mnohem lépe a vyrovnaněji, než předtím.

Další z pátků

27. listopadu 2009 v 14:43 Novinky
Nudím se, v noci nespím a nemám co dělat. To, co dělat chci, dělat nemůžu a to, co dělat můžu, tak... a to je vlastně co? Sedím u počítače a poslouchám nové cédéčko Kluse, které mě příjemně překvapilo. Myslela jsem si, že je to jenom nějaký další kluk s průměrně podprůměrnou hudbou a texty. A k mému údivu jsem si jeho písničky už po hodině oblíbila. Což je vlasně jediná zajímavá věc, které se dneska stala, pokud nepočítám to, že má barbie sestra sice nechodí do školy, protože je "nemocná", ale na nákupy musí chodit i tak. Dneska si přinesla další nové boty, které, mimochodem, vypadají úplně stejně jako asi tak deset jiných párů jejích bot. Mě, kdyby někdo řekl, že jsem "blbá bárbína", tak se smrtelně urazím, ovšem, když jsem to řekla v návalu vzteku jí, potěšilo ji to. Čímž celá debato-hádka byla u konce. Někdy bych chtěla vidět na vlastní oči ty geny, které máme společné.
Už několik dnů se těším na zítřejší odpoledne, kdy po měsíci s přítelem vyrazím mezi lidi. A to sice do nákupního centra. Blé, fuj, brr. Je třeba nakoupit Vánoční dárky (Vááánoce, vááánoce přicháázejííí) a taky si udělat hmatatelný přehled o věcech pro miminko. Takže hurá na to. Už vidím výraz nadšení a blaženosti v obličeji mého přítele:-)... a taktéž v tom mém:-).

Smutno

22. listopadu 2009 v 13:09 Novinky
Pořád jsem si hrozně nejistá ve všem, co se teď okolo mě děje. Co vlastně chci? Chci být s NÍM a zároveň vím, že jestli neposlechnu rozum, který mi radí od něj co nejdřív utéct, tak toho budu litovat. Vlastně díky němu mám denně spoustu stresových situací, kdy si musím zapálit. Tři týdny jsem už nekouřila vůbec a neměla jsem ani chuť kouřit a teď si skoro každý den ve stresu musím zapálit. A to pro dítě není vůbec vhodné. Ale zároveň si neumím představit život bez něj. Asi je určeno nějaké procento lidí, kteří to ve vztahu nemají jednoduché a já k nim musím patřit. Vlastně ani ty moje předchozí vztahy nebyly jednoduché. Ale mluvit o nich nechci. Nikdy. Radši zapomenout. Na minulost radši zapomenout, hodně hluboko zahrabat a už ji nikdy nevyhrabat. Odstěhovat se z města, kde mě všichni znají a začít nový život. Takový, aby se dítě o minulosti rodičů nikdy nedozvědělo. Jak lehce se to plánuje, hůř se to uskuteční.
Jinak včera jsem viděla Sněženky a machry po 25-ti letech a i přesto, jak ten film kritika shodila, mě se líbil. Byl sice oproti původnímu prvnímu značně depresivní a smutný, hlavně ten konec mě moc rozesmutnil. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak se asi cítí rodiče takových problémových dětí cítí. A je mi to líto... To ty moje hormony...

Důvěra

19. listopadu 2009 v 16:40 Novinky
V každém vztahu je nejdůležitější důvěra. Člověk, který důvěřuje protějšku nemá důvod pochybovat o společném životě. Nemá důvod šmejdit v jeho zprávách. Ale já tu důvěru nemám. Nijak zvlášť nepočítám s tím vztahem do budoucna. Čekáme dítě. No a? Jsem vychovaná tak, abych byla schopná se o sebe, popřípadě o dítě postarat i sama. Nepotřebuju k tomu nikoho dalšího. A jak jsem se nedávno dočetla, zrovna tohle je největší chyba mých rodičů. Že mě naučili všechno. A holky, co umí všechno to mají těžší, protože jim nikdo není dost dobrý. Ovšem v našem vztahu mám pocit, že zrovna já mu nejsem moc dobrá. Proč by si jinak hledal jiné "kamarádky"? Holky z netu, holky, které bývaly mýma kamarádkama. A já hloupá, tehdy tak moc zamilovaná blbá naivka jsem věřila jemu, než někomu, koho znám celý život. Kdybych už tehdy věděla, jaký je to hajzl, určitě bych dneska nebyla těhotná. Ale víte co? Já jsem ráda, že jsem těhotná. Na děťátko se hrozně moc těším. Úplně mi to změnilo život a já mám konečně pro co žít. Už tolikrát bylo "pro co žít", ale konečně jsem si našla nějaký opravdový důvod. Rodiče (mi) staví dům. Můžu v něm bydlet pod podmínkou, že tam nebude bydlet on. A já nad tím dost uvažuju. Zatím nemám na to se s ním rozejít, je mi to i líto vůči tomu dítěti, ale až seberu dostatek síly, budu mít cestu k mému vysněnému životu v kapse. Ale i tak ho pořád ještě nade všechno miluju. A to je těžké...

17.listopad

18. listopadu 2009 v 10:27 Novinky
Včera večer jsem s mámou koukala na všechny dokumenty k 17. listopadu 1989. Vzhledem k tomu, že mi v té době bylo něco okolo sedmi měsíců, nemůžu si to ani pamatovat a ani pořádně pochopit o co tehdy šlo. A dějepisář na střední byl zarytý komunista, tudíž ani on nám v hodinách dějepisu tuhle událost vůbec nepřiblížil. Zaráží mě, jak málo si moje generace uvědomuje, co naši rodiče a jejich vrstevníci udělali. A nechápu, jak může být i dneska tolik lidí, kteří by volili komunisty. Jednak těch, kteří tu dobu zažili a pak i těch, kteří tu dobu nezažili. Děsí mě to. Já to nezažila, ale z vyprávění mých silně protikomunistických rodičů vím to nejdůležitější, a to, že nikdy nemám chtít, aby se to vrátilo a mám být ráda za to, že žiju v demokracii. A ano. Jsem upřímně ráda, že žiju v demokracii, do které se pevně doufám, narodí i moje dítě.

Ani já nejsem bezcitná mrcha

16. listopadu 2009 v 10:37 Novinky
Lehce se to říká a plánuje, ale hůř uskutečňuje. Měla jsem v plánu příteli o víkendu vyčíst a sečíst všechno, co mi dělá, ale když přijel a objal mě, všechny výčitky byly pryč. A víkend byl naprosto dokonalý. Co nebylo dokonalé, bylo zjištění, že je moje sestra moc vážně nemocná. Takže já mám rizikové těhotenství, takže musím ležet v posteli a nenamáhat se. Máma je po těžké operaci a musí jenom spát a teď je ještě ve svém pokoji zavřená i sestra a nesmí vycházet, aby někoho nenakazila. Takže moje rizikové těhotenství je v tomto případě to nejméně kritické. Já obsluhuju mámu a táta sestru. Nikdo z nás nesmí vyjít z baráku a už je třeba alespoň nakoupit. A táta nemá čas. Tak my si tedy žijeme:-).
Ale co je podstatné, vybrali jsme s přítelem jména. Pro holčičku Terezka a pro chlapečka Vojta. Takže nikdo nemůže říct, že jsme se o víkendu flákali:-D.

Podzim za okny

13. listopadu 2009 v 11:53 Novinky
Po dlouhé době to ve světě za oknem vypadá docela pěkně a slunečně. Všechno listí už opadlo, ale i tak je to dneska hezké podzimní počasí. A já ležím v posteli a koukám na televizi. Do nekonečna sleduju všechny možné seriály v televizi nebo na dvd a zabíjím čas. Nikdy jsem neuměla odpočívat nebo se jen tak flákat, ale teď, díky okolnostem jsem na dlouhodobé nemocenské. Já a moje břicho ve čtrnáctém týdnu těhotenství. S otcem dítěte nežiju, vlastně už dlouho váhám, jestli by to byl dobrý nápad. Je sice starší než já, ale rozhodně není dospělejší než já. Takže to prozatím vypadá, že budu matka samoživitelka. Díky těhotenství jsem přišla o téměř všechny zbylé přátele a zůstala jsem sama. Navíc nesmím ani nikam chodit a musím opravdu poctivě ležet a odpočívat. Ze začátku těhotenství jsem se nechovala zrovna jako budoucí matka a dnes toho lituju. Určitě jsem si ke všem problémům přišla sama. Ale teď už mám docela slušně seřazené priority a snažím se být jiná, než jsem bývala. Jen budoucí otec si ty priority ve svých pětadvaceti letech nebyl zatím schopen seřadit. Což mě nutí dennodenně uvažovat o tom, jestli společný život s ním má smysl nebo nemá. Mám nějaké plány a sny do budoucnosti a bojím se, že s ním nikdy ničeho nedosáhnu. Mám v hlavě přesné představy o tom, co chci, samozřejmě, že součástí představ je i on, ale ne takový, jakého ho znám z poslední doby, ale takový, s jakým jsem se seznámila před rokem a do jakého jsem se zamilovala. A mám jisté obavy, že se do mých snů zařadit nedá...
Pořád koukám na všechny ty pořady v televizi, jak si lidi nechají profesionálem udělat byt nebo dům a já se jenom do nekonečna můžu být do hlavy, že trpím u rodičů. U ignorantského otce a hysterické matky, která má "vždycky pravdu" a mladší sestry, která mě a moje ještě nenarozené dítě nenávidí. Tolik příležitostí jsem si nechala proklouznout mezi prsty, že už to snad ani nemá smysl. Už třikrát jsem se odstěhovala od rodičů a pokaždé jsem byla nucena se vrátit, protože jsem to nezvládla. Evidentně jsem naprosto nepoužitelná pro život. Aha? A co s tím?

Modrá ponožka se představuje

12. listopadu 2009 v 18:30 Modrá ponožka
Tak si tak sedím u počítače, koukám na všechny ty políčka, které mám vyplnit, abych si mohla založit blog a ouha, nevěděla jsem, jak nazvat blog a jakou si mám dát přezdívku. Asi mi dochází zásoba fantazie, ale ani za nic jsem nemohla na nic přijít a tak jsem se inspirovala mýma ponožkama... No, taky jsem se mohla jmenovat zelené kalhoty nebo fialové triko s nečitelným nápisem, ale já si vybrala zrovna ty ponožky:-). Jak origináááální...