Včera večer jsem s mámou koukala na všechny dokumenty k 17. listopadu 1989. Vzhledem k tomu, že mi v té době bylo něco okolo sedmi měsíců, nemůžu si to ani pamatovat a ani pořádně pochopit o co tehdy šlo. A dějepisář na střední byl zarytý komunista, tudíž ani on nám v hodinách dějepisu tuhle událost vůbec nepřiblížil. Zaráží mě, jak málo si moje generace uvědomuje, co naši rodiče a jejich vrstevníci udělali. A nechápu, jak může být i dneska tolik lidí, kteří by volili komunisty. Jednak těch, kteří tu dobu zažili a pak i těch, kteří tu dobu nezažili. Děsí mě to. Já to nezažila, ale z vyprávění mých silně protikomunistických rodičů vím to nejdůležitější, a to, že nikdy nemám chtít, aby se to vrátilo a mám být ráda za to, že žiju v demokracii. A ano. Jsem upřímně ráda, že žiju v demokracii, do které se pevně doufám, narodí i moje dítě.
Každá doba má i černé stránky.Teď jen nic nepokazit.A kazí se toho dost,vládne se nějak divně.Každý nebo skoro každý až móc myslí jen na sebe a to není ve vládě to pravé!!!