Únor 2010

Naštvaná a rozzuřená!

20. února 2010 v 14:22 Novinky
Fakt začínám uvažovat o tom, jestli jsem normální. Není to nějaký druh sebepoškozování nebo něčeho takového? Proč mám dítě a vztah s člověkem, který mě absolutně psychicky ničí a vysává? Zřejmě jen proto, že nic jiného neumí? Proč se s ním nedokážu rozejít? Tolikrát už jsem mu vyhrožovala, že takhle to dál nejde. Nenechám ze sebe přece dělat pitomce. Ale on to klidně udělá zas a zas. Momentálně přišel s historkou, že má pokažený mobil, proto mi nevolá. A ani já mu nemám volat. Tak takhle by to nešlo. A ne, že bych mu tuhle větu neřekla už milionkrát. Uvažuju, že až se malá narodí, neuvedu ho jako otce a nedovolím mu se s ní vidět. Nechci svěřit dítě do ruky někomu jako je on. Je mu 26 a chová se jako patnáctiletý spratek. Už toho mám fakt dost. Ale stejně mě nějak chytře musí umět ovládat, abych mu sežrala všechno. Kdykoliv mi má třeba poslat peníze, protože spolu nežijeme, protože není schopný se o to postarat, tak se mi pak několik dnů neozve. A pak se jenom omluví, že zapomněl. Ani takhle by to nešlo. Já blbá totiž jenom proto, abych ten vztah nezkazila, mu všechno odpustím a řeknu mu, že ty peníze nespěchají. Jenom aby všechno zase bylo fajn. A výsledek? Dovoluje si čím dál víc. Proč nemůže být takový, s jakým jsem se s ním seznámila a do jakého jsem se zamilovala? Proč to musí být takov nezodpovědný hajzl, děvkař a lhář? A co hlavní, tak feťák? Proč? Protože mě tyhle typy vždycky lákaly. Protože já taky chtěla být jako oni. Ale proč jsem to na něm ze začátku neviděla? Co když jsem taky byla taková?

Sama samotinká

19. února 2010 v 11:51 Novinky
Čím dál častěji a více teď jsem sama doma celé dny. Možná, abych si zvykla být jenom sama se sebou. Je plesová sezóna, tudíž všichni u nás doma celé víkendy proplesají a já se můžu bavit leda tak žehlením nebo praním. Vlastně jsem se začala přes den zajímat o věci v kuchyni. Zkoumat co se na co používá, však to znáte:-). Jsem ideální hospodyňka a domácí puťka, žejo. Včera jsem udělala lasagne, které sklidily neuvěřitelný úspěch u mých strávníků. Všichni mi je chválili a já, místo toho, abych rostla s úspěchem, jak je v jedné reklamě, začala jsem se stydět a bylo mi to nepříjemné. Zase jako malá holka. Přesný opak sestry, která žije jenom z toho, že jí okolí všechno chválí. A oproti tomu, jak moc energie jsem měla včera, jsem dneska úplně mrtvá a líná. Žádné velké vaření, žehlení a praní. Dneska jenom flákání. Rodinka mi přijde na oběd. Táta ve tři, máma ve čtyři, ségra nejí, její anorexii to nesvědčí a v sedm odcházejí na půlkolonu opět plesat. A já budu zase do noci sama doma. Já, blog a facebook. Fuj.

Facebooku pusť se mě!

14. února 2010 v 15:32 Novinky
Zabiják facebook. Krade mi čas. Všímám si, že v době, kdy facebook nebyl ještě tak moc kůl a in, na blog bylo více času, na práci bylo více času, tehdy i na školu bylo více času. Prostě bylo více času. A čas jsou přece peníze:-). Takže bylo i více peněz z práce, protože místo toho, aby se sklízela kukuřice, krmily krávy a nakupovaly domy na farmu, se taky v mezičase pracovalo. Ale kde je teď ten mezičas na práci? Nehledě na to, že na facebooku na sebe člověk práskne téměř cokoliv. A já taky. A pak se divím, že o mě všichni všechno ví?

Nějak se to komplikuje a to nejen ve filmu

13. února 2010 v 20:05 Novinky
Nějak se mi nechtělo do psaní, a ono se vlastně ani nic zajímavého u mě neděje. Včera jsem byla na radu mojí mámy v kině na skvělém filmu Nějak se to komplikuje.
A film můžu jenom doporučit. Byl fakt skvělý. Už dlouho jsem se tak dobře v kině nepobavila, jen je škoda, že jsme se v celém kině bavily jen já, kamarádka a slečna či paní, která seděla vedle. Jinak bylo, k mému údivu kino nacpané spíše dětma, pro které ten film rozhodně nebyl určený. Ostatně, i já jsem v poměrně mladé věkové kategorii, rozhodně nejsem v cílové kategorii, pro které byl film o padesátnících určený. Ale já jsem byla fakt spokojená s výběrem a jsem ráda, že jsem to viděla:-). Taky jsem si uvědomila, jak moc jsem oproti mým vrstevníkům díky těhotenství zestárla a jak moc jsem se změnila. Když se dostanu někam ven, mířím do obchodů s dětským zbožím, jako je hračkářství, kde jsem okukovala kočárky a autosedačky a do obchodů s oblečením pro miminka. Kamarádka, se kterou jsem tam byla se děsně se mnou nudila, když jsem se prohrabovala šatičkama pro miminka. Na jednu stranu mi bylo líto, že jsem se dobrovolně ochudila o další post pubertální řádění, které mě mělo čekat a na druhou stranu jsem ráda, že už jsem mohla zvolnit a mám nějakou zodpovědnost. Ale když já vlastně pořád ještě nevím. Jsem si jistější, než tomu bylo před pár měsíci, ale v mém budoucím i současném životě je ještě i tak spousta nejistot. Ale bude tomu vůbec někdy jinak?