Prosinec 2010

Kdo ví

31. prosince 2010 v 0:32 Novinky
Vánoce jsou za námi, Silvest za dveřmi a přede mnou je možná další vztah? Kdo ví, jak to dopadne. Mám už plné zuby všech těch chlapů pijavic nebo upírů, co ze mě jen něco vysávají. Peníze, energii, chuť do života, sebevědomí, svobodu,... Všichni stejní, vůbec nechápu, kam já na ně chodila. A teď jsem měla na rozhodování dokonce dva. Víte, měsíce si říkám, že asi raději umřu sama, protože použitelní chlapi došli a nebo mě nechtějí :D. A pak najednou na obzoru dva, kteří splňují moje mega požadavky? Jak se to stalo? Nechci už nikomu otročit, toho už jsem si užila dost, teď chci už jen pohodu a klídeček. Jezdit na výlety, sedávat na zahrádce v létě, fotit se u stromečku na Vánoce... Potřebuju k sobě někoho hodného, už žádného manipulujícího hajzlíka vysávače. Třeba se mi teď už bude ve vztazích dařit. A po loňské zkušenosti ze Silvestra věřím na "Jak na Nový rok, tak po celý rok". Tehdejší Silvestr byl jako noční můra a už to nechci opakovat nikdy. Nikdy dřív jsme se tolik nehádali s bývalým přítelem jako na Silvestra a na Nový rok... A pak už až do chvíle, kdy mu tam, kde je vzali mobil a už mi nevolá. Konečně je mi líp. Ne, že bych si na něj nevzpomněla vůbec, ale nemusím se stresovat u mobilu. A nikoho takového už nechci. Všechno si urovnat mi dost pomáhá kniha, kterou jsem dostala letos od Ježíška. Zábavně napsaná "příručka", kterým typům se vyhnout. Moc mě to baví :). Po dlouhé době zase čtu.
Uvažuju nad tím, že sepíšu shrnutí uplynulého roku, ale nevedla jsem si diář, takže dát něco dohromady bude asi dost fuška :).

Máte fejsbůk nebo život?

22. prosince 2010 v 2:18 Novinky
Moc ráda bych vám něco napsala, zvlášť, když mi má drahá sestra půjčila svůj stroj, můj jaksi onemocněl, třeba se vyleží a bude zase funkční, spíš ale ne a já budu závislá jen na početnosti sestřiných schůzek, rande a jiných společenských událostí. Ale dlouho to bez netu nevydržím, vy jo? Pokud ten problém nemáte, znamená to, že nemáte fejsbůk. Že patříte k těm šťastlivcům, co stále zdárně odolávají. Já to vzdala, i když ještě před pár lety jsem byla jasně proti všemu, co zavánělo komercí. Andrgraund mě tak fascinoval, všechny ty ztracené existence v rozervaných hadrech s ještě rozervanějšími dušemi, co jdou za jasným cílem, proti společnosti. Jednu dobu jsem dosáhla vrcholu neštěstí a rozervanosti, byla jsem natolik ztracená, že jsem se pak ještě roky hledala a platila za chyby. To koneckonců už asi budu dělat až do smrti nebo do toho, než zapomenu. Kde jsou ty doby, co jsem měla jenom profil na lidech a blog, který byl natolik tajný, že ho četly stovky lidí denně? Kde jsou ty doby, co jsem psala s naprostou lehkostí a bez gramatických chyb? Když jsem chtěla společnost, napsala jsem esemesku kdy a kde se sejdeme a neprokecala hodiny na četu s cizími lidmi? Nekomentovala a nelajkovala fotky? Nesadila a nesklízela jahody? Fejsbůk mi bere i ty poslední vteřiny volného času, který mám a mě to nevadí? Ve dvě ráno se od něj konečně odtrhnu, abych napsala článek na blog. Do toho ještě milionkrát vstanu a jdu kouknout do postýlky a vysvětlit upírkovi, že je noc a spinká se. Než se dostanu do postele, ve které není signál. Není signál = není fejsbůk. Jsou tři ráno, ve čtyři ve spánku automaticky kojím. A ráno o tom ani nevím. Kdo ví, třeba ještě za rok se budu budit uprostřed noci a vytahovat prsa. V osm ráno si to moc milé dítě přestěhuju k sobě do postele, aby to po mě mohlo šplhat jako horolezec a už si pomalu říkám... Není třeba sklízet? Co jsem to sadila včera večer? Už mi někdo okomentoval nové fotky? A co ta zpráva? Už přišla? Než si na to v duchu odpovím, mám malé prstíčky v nose, v uších i v očích a raději vstávám. A zase mám celý den zapnutý noutbůk, co kdyby mi někdo napsal? Ať dělám cokoliv, po očku sleduju co se děje na fejsbůku. Jako by mi mělo něco utéct, když budu oflajn. A přátelé na fejsbůku? Že nejsou pokémoni a nemusíme je mít všechny? Pche, zdaleka je nemám všechny a mám jich 400. S některýma se ani na ulici nepozdravím, některé mám jen jako sousedy do hry, ale hrdě se všichni hlásí k přátelům. Proč tedy i oni musí vědět o každém mém kroku? Profil si raději zamknu, aby se mi na něj nemohl koukat jen tak někdo, ale kdo ví, jak silná je ta ochrana! Fejsbůk má přece dneska každý. Je jedno kdo jste, hlavně že máte fejsbůk. Hlavně že píšete statusy! Ať každý ví, co čtete, kolik pravopYsných chyb napíšete v jedné větě, co jste měli k večeři a s kým spíte. Dneska už není kůl někomu nainstalovat štěnici nebo kameru, už stačí naučit ho s fejsbůkem. Za chvíli už nebudu umět jednat s lidmi, když s nimi mluvím jenom na fejsbůku. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy někde byla! Ale jo, dneska jsem byla na fejsbůku!

Půl roku nového života

19. prosince 2010 v 0:04 Novinky
Více než půl roku uběhlo od mého posledního článku.
Více než půl roku uběhlo od narození dcery.
Více než půl roku uběhlo od rozchodu s parazitem.
Více než půl roku uběhlo od toho, co jsem přestala konečně kouřit.
Více než půl roku uběhlo od jara.

Za tu dobu se toho stalo tolik, že nejsem schopná tady všechno ze sebe vysypat během několika minut. Asi jsem se změnila a dospěla jsem. Asi je ze mě úplně jiný člověk, než ten, který založil tenhle blog. A asi jsem poprvé v životě šťastná. A skutečně šťastná. Přirozeně. Jsem na sebe hrdá, udělala jsem velký kus práce na sobě a možná zase budu psát. Kdo ví, jestli tady nebo jinde. Ale prostě se možná vrátím k psaní. Nejsem už ani ztracená, ale ještě asi ani ne nalezená. Možná vyrovnanější. Možná starší. A možná nostalgičtější. Mám možná i o čem psát a nebudu nic tajit. Před pár dny možná týdny jsem si sedla ke svému novému pracovnímu stolu v novém domě, vypla notebook a vzala papír a tužku. Chtěla jsem napsat pár veršů, jako dřív. Ale nic mi z tužky nelezlo. Třeba to tak už má být. Už neumím psát verše, když jsem nedávno oslavila roční výročí klidu. Neumím psát verše, když mi to nepíše samo. Ale tohle se mi píše samo. Jsou to ale asi jen zápisky pro mě a pro nikoho jiného.
Chcete nějaké faktra místo žvástů?
Měla jsem jeden článek rozepsaný od 9.5. je dlouhý, ale není dopsaný. Už nemá smysl ho dopisovat.
Plánovala jsem si porod na 1.5.2010, protože se mi to datum líbilo. Týden před porodem nastaly neočekávané komplikace, otec dcery z ničeho nic přijel a odmítal týden odjet, jen mě obíral o peníze a terorizoval. Ten stres mě dostal až do porodnice, kde si mě nechali přes noc a já měla aspoň klid. Den na to jsem ho vyhodila. Mu ale nedošlo, že bych byla schopná se s ním rozejít. Že ho sice miluju, i přesto, jak trpím, když jsem s ním i když s ním nejsem. Stejně je zvláštní, že člověk může milovat někoho, s kým tak moc trpí. Měsíce jsem s ním trpěla a nedokázala jsem to ukončit. Všechno se to ve mě pralo.
30.4. se nenašel nikdo, kdo by mamce pomohl se stěhováním do druhého domu, aby se tam po ozářkách mohla vrátit. Vypadalo to, že je to všem úplně jedno. Tak jsem šla já. Tahaly jsme těžké skříně, skládaly podle ikeáckých návodů a celkem jsme si to užívaly. Večer jsme se vrátily domů a já padla do postele a okamžitě usla. Ve 23:30 mě probudil štěkot psa, chtěla jsem vstát a zavřít jí domů, abych se mohla vyspat a v tom mi praskla voda. A tak jsme se teda sbalili a vydali se na dlouhou cestu do porodnice. Ještě jsem tátu přemluvila, aby mi zastavil na benzínce, že si chci koupit něco na čtení (ještě dneska jsem to nestihla přečíst) a někdy po jedné ráno mě přijímali na pokoj. Stále bez kontrakcí. Voda odtíkala a mě splaskávalo břicho. Jak jsem byla celé těhotenství v pohodě a "porodu se nebojím", každou minutu jsem měla větší chuť to zabalit a jet domů. Celou noc jsem nespala, byla jsem nervózní. Ráno mi začali zavádět tabletky na vyvolání. A stejně bez výsledku. Pomohla až třetí. V 15. hodin 1.5.2010 mi praskla druhá voda (to je zase nějaká vyjímka, nikdo to nevěděl, že mám dvě vody) a kontrakce se rozeběhly tak rychle, že jsem nestačila zavolat ani sestru a kdybych nezačala řvát bolestí, asi bych si porodila sama. Za hodinu a dvacet minut bylo po porodu. A já si připadala, že jsem rodila aspoň týden, nemohla jsem se ani hýbat. Do toho jsem dostala astmatický záchvat z velmi čistého vzdoušku z blízkých železáren.
Moje dcera Karolína se narodila 1.5.2010 v 16:20.
A od té doby jde všechno lépe. Od té doby jsem si už nezapálila, od té doby už nejsem s jejím otcem. Viděl jí jednou jedinkrát, zájem o ni nemá, ale dělá problémy. Chce střídavou péči. Na soud ani nedorazil, soudce mu určil návštěvy, ty nedodržuje. Zatím ještě nepřijel. Taky že nemůže. Je v léčebně. Ne, že by se sebou něco dělal, ale někdo mu poradil, že tak na něj nemůžu. Než ho zavřeli, vyhrožoval, že když nemůže mít dceru on, tak ani já. Že se odvolá a že mi udělá ze života peklo... Ale já se ho nebojím. Já mu ještě ukážu.
Karolínce bude brzo osm měsíců, letos to jsou její první vánoce a všichni to děsně prožíváme :D. Už spolu bydlíme v novém domečku. Samy dvě. A mě to tak vyhovuje. Jsem zklamaná. Nechci vztah aspoň 50 let. Chlapi došli, ti, kteří by za to stáli, nestojí o mě. Zbytek jsou jen odporní paraziti. A od takových už raději dál. Mám doma nepořádek, všude krabice. Krabice s oblečením, krabice s knihama, krabice s nádobím. Krabice s životem. Všechno se mi válí v krabicích a já nejsem schopná si to tady zorganizovat. Jde to moc pomalu. Ale byla jsem schopná napsat po sto letech článek. Mám toho v hlavě tolik, že je třeba ventilovat.