Půl roku nového života

19. prosince 2010 v 0:04 |  Novinky
Více než půl roku uběhlo od mého posledního článku.
Více než půl roku uběhlo od narození dcery.
Více než půl roku uběhlo od rozchodu s parazitem.
Více než půl roku uběhlo od toho, co jsem přestala konečně kouřit.
Více než půl roku uběhlo od jara.

Za tu dobu se toho stalo tolik, že nejsem schopná tady všechno ze sebe vysypat během několika minut. Asi jsem se změnila a dospěla jsem. Asi je ze mě úplně jiný člověk, než ten, který založil tenhle blog. A asi jsem poprvé v životě šťastná. A skutečně šťastná. Přirozeně. Jsem na sebe hrdá, udělala jsem velký kus práce na sobě a možná zase budu psát. Kdo ví, jestli tady nebo jinde. Ale prostě se možná vrátím k psaní. Nejsem už ani ztracená, ale ještě asi ani ne nalezená. Možná vyrovnanější. Možná starší. A možná nostalgičtější. Mám možná i o čem psát a nebudu nic tajit. Před pár dny možná týdny jsem si sedla ke svému novému pracovnímu stolu v novém domě, vypla notebook a vzala papír a tužku. Chtěla jsem napsat pár veršů, jako dřív. Ale nic mi z tužky nelezlo. Třeba to tak už má být. Už neumím psát verše, když jsem nedávno oslavila roční výročí klidu. Neumím psát verše, když mi to nepíše samo. Ale tohle se mi píše samo. Jsou to ale asi jen zápisky pro mě a pro nikoho jiného.
Chcete nějaké faktra místo žvástů?
Měla jsem jeden článek rozepsaný od 9.5. je dlouhý, ale není dopsaný. Už nemá smysl ho dopisovat.
Plánovala jsem si porod na 1.5.2010, protože se mi to datum líbilo. Týden před porodem nastaly neočekávané komplikace, otec dcery z ničeho nic přijel a odmítal týden odjet, jen mě obíral o peníze a terorizoval. Ten stres mě dostal až do porodnice, kde si mě nechali přes noc a já měla aspoň klid. Den na to jsem ho vyhodila. Mu ale nedošlo, že bych byla schopná se s ním rozejít. Že ho sice miluju, i přesto, jak trpím, když jsem s ním i když s ním nejsem. Stejně je zvláštní, že člověk může milovat někoho, s kým tak moc trpí. Měsíce jsem s ním trpěla a nedokázala jsem to ukončit. Všechno se to ve mě pralo.
30.4. se nenašel nikdo, kdo by mamce pomohl se stěhováním do druhého domu, aby se tam po ozářkách mohla vrátit. Vypadalo to, že je to všem úplně jedno. Tak jsem šla já. Tahaly jsme těžké skříně, skládaly podle ikeáckých návodů a celkem jsme si to užívaly. Večer jsme se vrátily domů a já padla do postele a okamžitě usla. Ve 23:30 mě probudil štěkot psa, chtěla jsem vstát a zavřít jí domů, abych se mohla vyspat a v tom mi praskla voda. A tak jsme se teda sbalili a vydali se na dlouhou cestu do porodnice. Ještě jsem tátu přemluvila, aby mi zastavil na benzínce, že si chci koupit něco na čtení (ještě dneska jsem to nestihla přečíst) a někdy po jedné ráno mě přijímali na pokoj. Stále bez kontrakcí. Voda odtíkala a mě splaskávalo břicho. Jak jsem byla celé těhotenství v pohodě a "porodu se nebojím", každou minutu jsem měla větší chuť to zabalit a jet domů. Celou noc jsem nespala, byla jsem nervózní. Ráno mi začali zavádět tabletky na vyvolání. A stejně bez výsledku. Pomohla až třetí. V 15. hodin 1.5.2010 mi praskla druhá voda (to je zase nějaká vyjímka, nikdo to nevěděl, že mám dvě vody) a kontrakce se rozeběhly tak rychle, že jsem nestačila zavolat ani sestru a kdybych nezačala řvát bolestí, asi bych si porodila sama. Za hodinu a dvacet minut bylo po porodu. A já si připadala, že jsem rodila aspoň týden, nemohla jsem se ani hýbat. Do toho jsem dostala astmatický záchvat z velmi čistého vzdoušku z blízkých železáren.
Moje dcera Karolína se narodila 1.5.2010 v 16:20.
A od té doby jde všechno lépe. Od té doby jsem si už nezapálila, od té doby už nejsem s jejím otcem. Viděl jí jednou jedinkrát, zájem o ni nemá, ale dělá problémy. Chce střídavou péči. Na soud ani nedorazil, soudce mu určil návštěvy, ty nedodržuje. Zatím ještě nepřijel. Taky že nemůže. Je v léčebně. Ne, že by se sebou něco dělal, ale někdo mu poradil, že tak na něj nemůžu. Než ho zavřeli, vyhrožoval, že když nemůže mít dceru on, tak ani já. Že se odvolá a že mi udělá ze života peklo... Ale já se ho nebojím. Já mu ještě ukážu.
Karolínce bude brzo osm měsíců, letos to jsou její první vánoce a všichni to děsně prožíváme :D. Už spolu bydlíme v novém domečku. Samy dvě. A mě to tak vyhovuje. Jsem zklamaná. Nechci vztah aspoň 50 let. Chlapi došli, ti, kteří by za to stáli, nestojí o mě. Zbytek jsou jen odporní paraziti. A od takových už raději dál. Mám doma nepořádek, všude krabice. Krabice s oblečením, krabice s knihama, krabice s nádobím. Krabice s životem. Všechno se mi válí v krabicích a já nejsem schopná si to tady zorganizovat. Jde to moc pomalu. Ale byla jsem schopná napsat po sto letech článek. Mám toho v hlavě tolik, že je třeba ventilovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ella Ella | 19. prosince 2010 v 7:13 | Reagovat

Zajimavy clanek,jsem pro tebe rada i kdyz se nezname ze se tvuj zivot zlepsil i kdy treba budes mit dlasi potize s otcem dcery nesmis ho nechat vyhrat.Preji tobe a Karolince hezke a spokojene vanocni svatky a jen to dobre v Novem Roce.

2 furie furie | Web | 19. prosince 2010 v 13:51 | Reagovat

Kája by se do toho domečku asi nevešla :-D To myslím, že ten kyblíček je lepší ;-)
Článek jsem ještě nečetla, jenom jsem rychle chtěla reagovat na můj komentář :)

3 Maruš-Fukčarinka Maruš-Fukčarinka | Web | 19. prosince 2010 v 19:48 | Reagovat

Milá "Modrá Ponožko"to je dobře,že už zase píšeš.Život s náma někdy zatočí ale ty už máš dobře nastartováno.Přeji pohodové dny vám oběma.

4 Hanka Hanka | 22. prosince 2010 v 2:20 | Reagovat

Děkuju vám za přivítání po té dlouhé době :).
Furie: do kyblíčku už se nevejdeme, do domečku bychom se vešli, kdyby byl v trochu jiné velikosti :D.

5 Myší královna Myší královna | Web | 6. ledna 2011 v 22:09 | Reagovat

Zapomněla jsem si přidat na nový blog tvou adresu do oblíbených, až teď jsem našla tvou adresu. Čekala jsem v té době, kdy napíšeš o miminku a ty nic! Ale konečně... mmm, gratuluju, mamino, a přeju vám oběma spoustu zdraví a krásných chvil =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama